Vodník

Na topole nad jezerem seděl vodník pod večerem: "Sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť. Šiju, šiju si botičky do sucha i do vodičky: sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť. Dnes je čtvrtek, zejtra pátek - šiju, šiju si kabátek: sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť. Zelené šaty, botky rudé, zejtra moje svatba bude: sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť." Ráno, raníčko panna vstala, prádlo si v uzel zavázala: "Půjdu, matičko, k jezeru, šátečky sobě vyperu." "Ach nechoď, nechoď na jezero, zůstaň dnes doma, moje dcero! Já měla zlý té noci sen: nechoď, dceruško, k vodě ven. Perly jsem tobě vybírala, bíle jsem k tobě oblíkala, v sukničku jako z vodních pěn: nechoď, dceruško, k vodě ven. Bílé šatičky smutek tají, v perlách se slzy ukrývají, a pátek nešťastný je den, nechoď, dceruško, k vodě ven." - Nemá dceruška, nemá stání, k jezeru vždy ji cos pohání, k jezeru vždy ji cos nutí, nic doma, nic jí po chuti. - První šáteček namočila - tu se s ní lávka prolomila, a po mladičké dívčině zavířilo se v hlubině. Vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v širá kola; a na topole podle skal zelený mužík zatleskal.