Polednice

U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo. „Bodejž jsi jen trochu málo, ty cikáně, mlčelo! Poledne v tom okamžení, táta přijde z roboty: a mně hasne u vaření pro tebe, ty zlobo, ty! Mlč, hle husar a kočárek - hrej si - tu máš kohouta!“ - Než kohout, vůz i husárek bouch, bác! letí do kouta. A zas do hrozného křiku - „I bodejž tě sršeň sám! - že na tebe, nezvedníku, polednici zavolám! Pojď si proň, ty polednice, pojď, vem si ho, zlostníka!“ A hle, tu kdos u světnice dvéře zlehka odmyká. Malá, hnědá, tváři divé pod plachetkou osoba; o berličce, hnáty křivé, hlas - vichřice podoba! „Dej sem dítě!“ - „Kriste Pane, odpusť hříchy hříšnici!“ Div že smrt jí neovane, ejhle tuť - polednici! Ke stolu se plíží tiše polednice jako stín: matka hrůzou sotva dýše, dítě chopíc na svůj klín. A vinouc je, zpět pohlíží - běda, běda dítěti! Polednice blíž se plíží, blíž - a již je v zápětí. Již vztahuje po něm ruku - matka tisknouc ramena: „Pro Kristovu drahou muku!“ klesá smyslů zbavena. Tu slyš: jedna - druhá - třetí - poledne zvon udeří; klika cvakla, dvéře letí - táta vchází do dveří. Ve mdlobách tu matka leží, k ňadrám dítě přimknuté; matku vzkřísil ještě stěží, avšak dítě - zalknuté.